U jezera

Běda tomu, kdo nemá týmového ducha! A také tomu, kdo v restauraci málo utrácí. (Příběh ze současné Ameriky.)

Ráno jako každé jiné. S papírovým kelímkem čaje jsem usedl na židli ve své kanceláři (béžově vymalované místnůstce bez oken, kam se komusi jakýmsi zázrakem podařilo vtěsnat kromě židle také psací stůl, skříňku a polici), zapnul počítač a zahleděl se na monitor. Chodbou oddělení procházeli kolegové, jal jsem se tedy předstírat činnost. Dveře jsem zavřít nemohl, to se přece nepatří. Zaměstnanci musejí být neustále na očích. Alespoň že mám kancelář a ne kóji. Tak tedy. Chodbou procházeli kolegové a já zíral na monitor a čas od času jsem pro zpestření přetáhl ikonku z jedné strany monitoru na druhou, nepřestávaje se přitom modlit k bohu (o jehož existenci mám silné pochybnosti), jen ať se žádný z po chodbě chvátajících lidí u mě nezastaví a telefon, který výhružně stojí na psacím stole, ať se nerozezvučí. Telefonu se bojím. Jeho zvonění znamená nepříjemnosti – urgentní žádosti, neplánované mítinky, brífinky, narychlo svolané porady...

Telefon nezvonil a ráno příjemně plynulo.

A pak ke mně vstoupil kolega Victor. Přišel si stěžovat.

Tabulky, jež jsem vytvořil a jež v rámci týmové spolupráce hodlal užít ve své prezentaci, se mu jevily zjevně nevyhovující. Málo barevné, špatně čitelné, a, a to zejména, příliš stručné. Namítl jsem, že pokud do tabulek vtěsnáme více informací, čitelnosti to rozhodně nepřispěje. Nenechal si to vysvětlit. Kretén. Sdělil mi, že jsem jediný, kdo s ním nedokáže bez problémů spolupracovat, a samozřejmě přidal něco o týmu a o tom, jak všichni musíme tahat za jeden provaz. Nejraději bych ho tím jeho provazem uškrtil. Avšak nemohu. Tudíž jsem znechuceně zavrčel, že uvidím, co se s tím dá dělat, a jeho poznámku, že vše je již dávno hotovo a že celý projekt zdržují pouze mé tabulky, jsem nechal bez odpovědi.

Ani jsem na ty tabulky nesáhl (Jen ať si počká!) a v půl třetí jsem ústav opustil, aniž bych ten den cokoli smysluplného udělal. Jel jsem se projít k jezeru.

Obešel jsem ho celé. Byl tak krásný den. Teplý a vlahý. Žluté slunce na obloze a voda, jež šplouchá, tiše a jednotvárně. Naslouchal jsem tomu šplouchání a pak jsem se posadil u stolku před nedalekou restaurací. Objednal jsem si pivo.

Srkám a přemýšlím. Myslím na Arlene (Jak dlouho že už jsme spolu?) a na syna, který studuje na univerzitě snad tisíc mil daleko. Vrabci mi poskakují u nohou. Čekají na drobky.

Žádné nemám. Nejím a piju pomalu. K mrzutosti mladé servírky, jež žije ze spropitného. Ani ne minimální plat (na servírky a číšníky se zákon o minimální mzdě nevztahuje), žádné zdravotní pojištění. A já jí nechám na spropitném tak dva dolary. U vedlejšího stolu usedá vetchá stařenka. Hůl, dlouhý plášť (přestože je opravdu teplo), obrovská černá kabela. Bůhví, co v ní nosí. Klíče, poloprázdnou peněženku, příliš křiklavou rtěnku, bonbóny... Servírka nyní již svou rozmrzelost neskrývá. Pomalu nastává čas večeře a dva její stoly přijdou vniveč. „Budete jíst?“ nepřívětivě se ptá stařenky. Zná její odpověď.

„Já si dám jen kafíčko.“

Servírka se ušklíbne, ze stolu sebere nepotřebný příbor a odchází. Čert jí byl dlužen takové dva hosty.

Vrabci mě jeden po druhém opustili. Nedaleko hoduje početná rodina. Drobky padají k zemi a ptáci zobají. Nikdo nepije. Přesněji, nikdo nepije alkoholické nápoje. Děti pijí čokoládové mléko a otec s matkou dietní kolu. Spořádaná rodina, kde muž pije pouze po setmění a nikdy před zraky dětí. „Budete si přát zákusek?“ ptá se jich spokojený číšník očekávající štědré spropitné. Na chodníku stojí hlouček lidí a závistivě pokukuje po mém stole a stole stařenky. Najednou je plno.

Dopil jsem první pivo a objednal si druhé. Všem naschvál. Servírka přede mě beze slova položí půllitr. Kdyby pohled mohl zabíjet.

Stařenka se kávy ještě ani nedotkla. Nespěchá. Již si zvykla, že je na obtíž. Její syn se děsí dne, kdy přestane být soběstačná. Co potom? On i žena pracují, nemohou se o ni postarat. Domov důchodců? Šéfová platí za matku desetitisíce dolarů ročně. Prodala matčin dům a vše ostatní, co matka měla a co šlo zpeněžit. To na pár let vystačí. Ale co když matka bude žít déle než pár let?

„Ještě něco?“ ptá se servírka stařenky a okázale položí na stůl účtenku.

„Preclík.“

Servírka účtenku zmačká a v duchu stařenku prokleje.

Usrknu piva. Také nespěchám. Nepil jsem tolik let. Proč vlastně? Vždyť je to docela příjemné.

Nad jezerem, na něž od svého stolu dobře vidím, létají divoké husy. Po břehu se procházejí lidé a u mola vyhrává kapela. Tram-ta, tram-ta, tram-ta-ta-tam! Dirigent máchá taktovkou, muzikanti upnutí do červených stejnokrojů na místě pochodují. Nechápu proč. Na nebi září slunce, ulicí projíždí žlutý školní autobus. Léto je u konce.

Autor: Jakub Dajč | úterý 27.2.2018 6:14 | karma článku: 21,37 | přečteno: 636x
  • Další články autora

Jakub Dajč

Město v plamenech

Dým a sirény. Hlasité rány, jež znějí jako výstřely. Chaos a strach. Slunce nad Minneapolisem dávno zapadlo, nikdo však nejde spát. Ani já.

31.5.2020 v 4:56 | Karma: 18,39 | Přečteno: 763x | Diskuse| Poezie a próza

Jakub Dajč

Velikonoční bitva

Probudil jsem se do krásného rána – koronavirus a blizard. Na Velikonoce! Ježišikriste, povzdychl jsem hořce a zahleděl se z okna. Místo modré oblohy šedá deka. A sníh. Co si za takového rána počít? Laškovně jsem se dotkl ženy.

13.4.2020 v 6:10 | Karma: 11,96 | Přečteno: 389x | Diskuse| Poezie a próza

Jakub Dajč

Sportem ku nemoci a pivem ku zdraví

Tak i v tom našem státě vyhlásil guvernér zákaz vycházení. Samozřejmě, že ne zcela úplný. Existuje celá řada výjimek, kupříkladu je dovoleno sportovat či si jít koupit pivo.

10.4.2020 v 7:30 | Karma: 18,37 | Přečteno: 530x | Diskuse| Poezie a próza

Jakub Dajč

Plaváčci

Lyžníci v Itálii dávno dolyžovali, ale plaváčci tady v Americe dál vesele plavou koronaviru navzdory. Jsou přece jarní prázdniny.

28.3.2020 v 5:19 | Karma: 22,95 | Přečteno: 588x | Diskuse| Poezie a próza

Jakub Dajč

Bitva o toaleťák

Amerika – země neomezených možností, avšak omezeného množství toaletního papíru. Jeden z mnoha symptomů koronaviru.

21.3.2020 v 5:30 | Karma: 25,08 | Přečteno: 744x | Diskuse| Poezie a próza

Jakub Dajč

Pedofil

Drobné nedorozumění z včerejšího rána. Rodilí angličtí mluvčí si některé věci zjevně vyloží poněkud jinak než vy a já. (Příhoda z Ameriky.)

19.10.2019 v 7:08 | Karma: 14,06 | Přečteno: 909x | Diskuse| Poezie a próza

Jakub Dajč

Zpátky u doktora

Není bulka jako bulka, některá se nehojí. To je pak rodinné drama hned o mnoho dramatičtější. (Příběh z Ameriky.)

6.3.2019 v 5:56 | Karma: 13,44 | Přečteno: 507x | Diskuse| Poezie a próza

Jakub Dajč

Bulka

Není bulka jako bulka. Některá vypadá podezřeleji než jiná. Nálezem jedné takové počíná rodinné drama. (Příběh z Ameriky.)

28.2.2019 v 6:43 | Karma: 18,18 | Přečteno: 817x | Diskuse| Poezie a próza

Jakub Dajč

Křehkých třináct let

Ve středu v 16:37 jsem obdržel email ze školy, jenž začínal těmito slovy: „S hlubokým zármutkem Vám oznamujeme, že včera v noci zemřela jedna z našich žaček.“ (Skutečný příběh.)

14.2.2019 v 6:18 | Karma: 24,13 | Přečteno: 1033x | Diskuse| Poezie a próza

Jakub Dajč

33 pod nulou

Třicet tři pod nulou a pocitová teplota mínus čtyřicet devět. To už je pořádná zima. I na Severní Ameriku.

13.2.2019 v 5:35 | Karma: 17,37 | Přečteno: 434x | Diskuse| Poezie a próza

Jakub Dajč

Ucho aneb Dick Rozparovač

Nechoďte k holiči, jeli vám život milý! Či alespoň vaše zdraví. (Krvavé a značně bolestivé drama z Ameriky).

8.1.2019 v 6:05 | Karma: 14,51 | Přečteno: 340x | Diskuse| Poezie a próza

Jakub Dajč

Ježíš

Vánoce jsou krásné svátky. Nikdo by o nich ale neměl být sám. Ani ten Ježíš. (Příběh ze současné Ameriky).

27.12.2018 v 5:53 | Karma: 13,20 | Přečteno: 221x | Diskuse| Poezie a próza

Jakub Dajč

Když jde blizard s vichřicí...

Nejedu sám vánicí, jak zpívá Jiří Grossmann, ale v narvaném autobuse. A cesta je to kupodivu zábavná a obohacující. Dozvím se mnohé o kávě s exkrementy a o menopauze. (Příběh ze současné Ameriky.)

21.12.2018 v 6:01 | Karma: 16,56 | Přečteno: 393x | Diskuse| Poezie a próza

Jakub Dajč

Gender a diskriminace

Člověk dnes musí být skutečně opatrný, aby se něčeho strašlivého nedopatřením nedopustil. (Příběh ze současné Ameriky)

31.10.2018 v 5:07 | Karma: 36,29 | Přečteno: 1461x | Diskuse| Poezie a próza

Jakub Dajč

Poslední videopůjčovna

V novinách vyšla stručná zpráva, že v našem (zhruba čtyřmiliónovém městě) zavřela poslední videopůjčovna. Časy, ty se vskutku mění. (Příběh ze současné Ameriky)

5.10.2018 v 6:41 | Karma: 10,21 | Přečteno: 405x | Diskuse| Poezie a próza

Jakub Dajč

Souboj

Malé děti kupodivu nejsou vždy roztomilé. A to ani ty vlastní. Naopak, občas bývají pěkně prohnané a poštvou na vás dav nic netušících kolemjdoucích. (Příběh z Ameriky.)

28.8.2018 v 6:38 | Karma: 22,49 | Přečteno: 790x | Diskuse| Poezie a próza

Jakub Dajč

Drama

Dálnice, moře automobilů a pomýlený think tank. Cesta na večírek se tak promění v dechberoucí drama. (Příběh z Ameriky.)

17.8.2018 v 5:31 | Karma: 15,23 | Přečteno: 432x | Diskuse| Poezie a próza

Jakub Dajč

DNA aneb malý bratr tě sleduje

Před podpisem nájemní smlouvy musí potencionální nájemník poskytnout vzorek DNA. Někomu to přijde divné, někomu zase ne. Důvody pro to jsou však závažné. (Příběh ze současné Ameriky.)

1.8.2018 v 6:34 | Karma: 17,72 | Přečteno: 771x | Diskuse| Poezie a próza

Jakub Dajč

Hamburger pro opravdové chlapy

Na veřejnosti se chovejte, jakoby vás někdo neustále natáčel. Tak zní rada experta. Každý má dnes chytrý telefon a je připraven jej použít. A proto nebuďte rasisty. (Příběh ze současné Ameriky.)

18.7.2018 v 6:10 | Karma: 18,71 | Přečteno: 988x | Diskuse| Poezie a próza

Jakub Dajč

Princezna na hrášku

O čem sní princezny na hrášku, když s večerem usínají? Kdo je k spánku ukládá a kdo nad nimi bdí? Nechme je snít, než nám nadobro vyrostou.

4.7.2018 v 4:33 | Karma: 11,68 | Přečteno: 248x | Diskuse| Poezie a próza
  • Počet článků 42
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 702x
Zápisky z předměstí

aneb

Amerika

 

Momentky ze současné Ameriky. Některé příhody by se mohly udát všude a některé pouze tady.

Seznam rubrik