Drama

Dálnice, moře automobilů a pomýlený think tank. Cesta na večírek se tak promění v dechberoucí drama. (Příběh z Ameriky.)

Zácpa na dálnici. Jak jinak. Začínám si zvykat. Takových pruhů a sotva se hýbeme. Půl metru vpřed a zastavit stát. Ještěže nespěchám. Arlene, která sedí vedle mne, naopak spěchá. Je nesvá. Každou chvíli pohlédne k hodinám. A čas rychle ubíhá. Jedna digitální minuta střídá druhou. 17:36. 17:37. 17:38. Nad hlavou nám visí bilboard. Jakýsi think tank ho tam umístil. Černá plocha představující asfaltovou silnici. A na ní auta. Několik řad. A nápis. TRČÍTE V ZÁCPĚ? Potřebujeme Víc Pruhů! Osm (čtyři jedním směrem a další čtyři druhým) zjevně nestačí. Snad by měli zbourat celé město a postavit jednu velkou dálnici.

Rozhlédnu se kolem sebe. V každém autě sedí jeden jediný člověk.

„Kdyby místo pruhů radši zavedli veřejnou dopravu. Takovej autobus, to je vynález.“

Arlene nereaguje.

„A co teprve metro!“

Zvolna se ke mně otočí a mlčky na mě pohlédne. Je zřejmé, že debata o metru jí není po chuti. Z jakéhosi důvodu se však nemohu zastavit. Snad proto, že se mi tak strašlivě nechce na ten večírek.

„Metrem bysme tam byli za čtvrt hodinky.“

V očích se jí zablýskne a konečně promluví.

„Vážně?“

Není to otázka, ale varování.

„Vážně,“ přesto odpovím. „Vlezeš do metra a šup a už jseš tam. Žádná zácpa. Nic. Metrem bysme to krásně stihli.

Kupodivu nepění.

„Stihli bysme to, kdybysme vyrazili, jak jsme plánovali,“ pronese tiše.

„Tys po mně chtěla, abych se oholil!“

Stále se ovládá.

„A vyžehlil si košili,“ dodám a šlápnu na plyn, neboť se znenadání rozjedeme.

Arlene si oddechne. Napětí povolí. Frčíme dálnicí a zcela jistě večírek stihneme.

Načež opět promluvím.

„Nevíš, jestli jsem vytáhl ze zdi tu žehličku?“

Hlava sebou škubne, jak rychle se ke mně obrátí.

Zpytavý pohled.

„Já si fakt nejsem jistej.“

Nezmůže se na slovo. Je mi jí i líto. Ale opravdu se nedokážu upamatovat, jestli jsem tu zatracenou žehličku vytáhl ze zdi. Úkon, jenž jeden činní automaticky. Nejspíš ano, snažím se uklidnit. Jestli ale ne...

„Budeme se muset vrátit,“ řeknu omluvně.

Arlene se ode mě odvrátí. Z útlého hrdla se vydere bolestný vzlyk.