Souboj

Malé děti kupodivu nejsou vždy roztomilé. A to ani ty vlastní. Naopak, občas bývají pěkně prohnané a poštvou na vás dav nic netušících kolemjdoucích. (Příběh z Ameriky.)

„Tati, pusť! To bolí!“

Takto mě oslovil synek před mnoha a mnoha lety. Stalo se to přesně tady. V přízemí tehdy zbrusu nového nákupního centra. (Mall se jim tady říká.) Značně mě tím překvapil. Můj stisk nebyl ani trochu pevný. Přesto jsem povolil. Ještě si někdo pomyslí, že mu snad chci ublížit.

Využil toho a pokusil se vyklouznout. Uličník. Sotva jsem po něm opět hmátl, propukl v křik. „Tati! Prosím tě!“

Zhluboka jsem se nadechl. „Přece se musíš oblíknout.“

„Taaatíííí,“ dostalo se mi zoufalé odpovědi.

Také jsem podléhal zoufalství. Dohadoval jsem se s ním už víc jak půl hodiny a synek byl stále takřka nahý. V tričku a punčocháčích si tu celý den hrál v dětském koutku. Venku však bohužel na tričko nebylo. Dvacet osm pod nulou. Už druhý týden. Proto návštěva nákupního centra. Kam jinam v takovém mraze?

„Omrzneš a onemocníš,“ snažil jsem se mu vysvětlit co nejklidněji, přestože klidný jsem nebyl.

„Já nechci!“

„Ale musíš.“

„Nechci! Au, to bolí!“

Zničeně jsem pohlédl na hromadu šatstva válející se na zemi. Svetr a oteplovačky. Sněhule, bunda, šála, čepice, rukavice. Chtělo se mi brečet.

„O tom s tebou nebudu diskutovat!“ řekl jsem, zvyšuje hlas. „Oblečeš se a hotovo. A přestaň s tím, že ti ubližuju.“

Vzpurně sebou škubl. „Au! Au! Mi lámeš ruce!“ zařval jako na lesy.

Roztomilý chlapeček.

Zděšeně jsem se rozhlédl.

Lidé skutečně zírali. Odsuzující pohledy. Jakýsi postarší pár, jenž dávno zapomněl, co všechno si děti nevymyslí, se tvářil obzvlášť znechuceně. Propadal jsem panice.

Ta se prudce zvýšila, když z hloučku za námi zaznělo slovo policie a ostrý hlas mi sdělil, ať to nebohé dítě přestanu trýznit.

Času není nazbyt, uvědomil jsem si a odhodlaně hmátl po bundě.

Zmítal se jako úhoř a bojoval jako lev.

Ale já byl silnější. Podařilo se mi na něj tu bundu narvat.

Srdceryvný křik.

„Tatíííí. Prosííím. Tatííí.“

Nechal jsem jeho ryk bez odpovědi. Jako Herkules jsem ho zvedl ze země a vrazil do podpaží. Volnou rukou jsem shrnul zbylé šatstvo a boty a, takto obtěžkán, pádil pryč.

Kroutil se, ale já nepustil.

Prolétli jsem vchodem a zastavili se až u auta. Bylo v něm jako v lednici. Či spíš v mrazáku.

Vmáčkl jsem synka do dětské sedačky, zajistil ho pásem, na hlavu mu narazil kulicha, načež jsem zkontroloval situaci. Při úprku jsme ztratili šálu a rukavici.

Rozhodl jsem se pro ně nevracet.