Ježíš

Vánoce jsou krásné svátky. Nikdo by o nich ale neměl být sám. Ani ten Ježíš. (Příběh ze současné Ameriky).

Znám ho z krámu na rohu. Tak trochu připomíná Ježíše a tak trochu pobudu. Starší muž neurčitého věku. Řídké šedé vlasy na ramena a podobně řídké a šedé zuby. Jednou jsem ho pozdravil a od té doby se se mnou vždy na chvilku zastaví. Tak jako dneska.

V košíku toho mnoho nemá. Plátek masa, něco brambor a vaječný likér. Je přece Štědrý den. Či spíše dopoledne.

„Tak jak se daří?“ ptá se mě.

„Dobře,“ odvětím, neboť dobře se očekává. Nebudu mu vyprávět, že syn letos není na Vánoce doma. Bůhví, zda by ho to zajímalo. „A jak se máte vy?“

„Dobře, dobře,“ potřese shrbenou hlavou. Celý je mírně shrbený. A také mírně ošumělý.

V rádiu zrovna vyhrávají cosi o Santovi. Zítra prý přiletí na saních.

„Připravený na Vánoce?“ řeknu a ukážu na ten jeho vaječný likér.

„Jo, jo,“ přisvědčí, načež dodá: „Víte, o Vánocích si člověk může připadat strašně osamělý.“ Oči mrknou a na rtech se mu zjeví úsměv, ne zrovna přesvědčivý. „Ale já se zabavím.“

Přitakám. „Tak veselé Vánoce,“ rozloučím se s ním.

Také mi popřeje a okamžitě zamíří k dalšímu zákazníkovi. Příliš času mu nezbývá. Krám v půl dvanácté zavírá.

Chlebíčky, řízky, bramborový salát. Štědrovečerní večeře a po ní nic. Ježíšek k nám letos nezavítá. Syn není doma.

Snad proto se ho s Arlene vydáme hledat do ulic.

Procházíme se. Mrzne, až praští, a město je jako po vymření. Všechno je zavřené a nikdo nikde není. Zhasnutá světla kaváren a zamčené dveře restaurací. I ten krám na rohu je zavřený.

Za oknem nedalekého domku sedí osamělá silueta. Dlouhé vlasy na ramena a hlava mírně předkloněná. Nevím, zda je to silueta Ježíšova. Neodvažuji se zaklepat.