Ucho aneb Dick Rozparovač

8. 01. 2019 6:05:15
Nechoďte k holiči, jeli vám život milý! Či alespoň vaše zdraví. (Krvavé a značně bolestivé drama z Ameriky).

„Jen se na sebe podívej!“ vyzvala mne žena.

„Se dívám,“ odvětil jsem poslušně, neboť jsem zrovna stál u zrcadla.

„A?“

„Docela to jde,“ pochválil jsem se. Pupek nemám a vlasy zatím ano. I když přece jen už začínají řídnout. Musím si jich proto užít.

„Vypadáš jakoby ses po roce vynořil z lesa. Kdys byl naposled u holiče?“

Zapátral jsem pamětí. Marně.

„A měl by ses oholit.“

„Víš, jaká je to práce?“ namítl jsem.

„Vím,“ odsekla poněkud ostře. „Já se taky musím holit.“

A tím byla debata ukončena. Žena odešla a já jsem zůstal. S povzdechem jsem se zahleděl na svůj obraz. Vlasy barvy kaštanu, sem tam trocha stříbra. Láskyplně jsem prsty projel své dlouhé kadeře a poškrabal se na vousech. Svědila mě brada.

Zbytek dne se nic nestalo.

I neděle začala slibně. Slibně se však nezakončila.

Už u oběda se mě žena zeptala, zda opravdu takhle hodlám jít zítra do práce.

Spolkl jsem sekanou a znovu se poškrabal. Oholit bych se snad mohl.

Trvalo mi to půl hodiny. Zničil jsem přitom tři žiletky a ucpal odpad. Alespoň, že jsem se nepořezal.

„Lepší,“ ocenila mé snažení. „A na třetí jsem tě objednala k holiči.“

„Cože?“

„Objednala jsem tě k holiči,“ zopakovala a podala mi telefon.

Skutečně. Email, který mi ukázala, to jasně potvrzoval. Mám tam být ve tři nula nula. Na vteřinu. Na každého zákazníka mají totiž přesně patnáct minut.

„To jsem zvědavej, jak to chtějí stihnout,“ zamručel jsem a z brady si shrnul pramen nepoddajných vlasů.

Ve dvě čtyřicet jsem se neochotně oblékl, ve dvě čtyřicet pět vlezl do auta a ve dvě padesát pět jsem už bral za kliku Dickova holičství pro gentlemany.

Když mě Dick spatřil, uvnitř se rozplakal.

„Co si budete přát?“ nešťastně se otázal.

„Ostříhat,“ utvrdil jsem ho v jeho neštěstí a posadil se do křesla.

Přehodil přese mě prostěradlo a úlisně se zeptal: „Chcete to snad jen tak trochu zarovnat?“

„Kdepak. Ostříhejte to celý.“

„Celý?“ zaskuhral.

„Celý. Ať sem zase rok nemusím,“ vysvětlil jsem.

Jen tiše vzdychl.

Pravou rukou uchopil nůžky a levou mi zajel do vlasů. Dvakrát šmikl a povzdechl si hlasitě. „Musíme ty vlasy namočit.“

Do krámu vstoupil nedočkavý zákazník, jenž byl objednaný po mně.

Dick se mě sundal prostěradlo a já si přesedl o dvě křesla vedle.

„Zakloňte hlavu,“ řekl mi Dick. „Hned budu u vás,“ řekl Dick nedočkavému zákazníkovi.

Zaklonil jsem hlavu a Dick mi osprchoval vlasy. Poté je vyždímal a opět jsme se stěhovali.

Sedl jsem si na původní místo a znovu se zabalil do prostěradla. Dick uchopil hřeben a rozčesal mi vlny.

Do krámu vstoupil další zákazník a my ještě ani nezačali.

Šmik. Pramen se snesl k podlaze.

Dicka to ani trochu nepotěšilo. Zoufale hleděl na tu houšť, jež na hlavě zůstala.

Šmik. Šmik. Dick stříhal jako Střihoruký Edward, nůžky se jen míhaly.

A vlasy neubývaly.

Do krámu vstoupil již pátý zákazník a Dick se rozhodl pro radikální řešení. Uchopil strojek.

Zlověstný hukot motorku, chlad oceli a strašlivá bolest.

„Au!“ zařval jsem, až sebou zákazníci trhli.

Také jsem sebou trhl. Po tváři mi stékalo cosi lepkavého.

Krev. Spousta krve.

Ježíšmarjá, on mi snad ufikl ucho!

Bázlivě jsem strčil ruku pod vlasy. Ucho se zdálo být na místě. Alespoň prozatím.

„Promiňte, promiňte,“ omlouval se Dick. K uchu mi tiskl vatu a marně se snažil zastavit krvácení. „Naštěstí to nic není. Je malá ranka. Někde tu mám i dezinfekci.“

Dezinfekci? No to je skvělý. Jak často ty strojky čistí? Jestli je vůbec čistí! Kdy jsem se naposled nechal očkovat proti tetanu? To už bude let. Že jsem sem vůbec lezl!

„Ták... A teď mi podržte,“ vyzval mě Dick, „ať vás můžu dodělat.“

„Snad raději ani ne,“ vyhrkl jsem zděšeně.

„Přece váš nemůžu nechat takhle odejít.“

„Ale můžete.“

Dick se přel. Ale já trval na svém.

„Dám vám pětadvaceti procentní slevu.“

„Ne!“

Strhl jsem se sebe prostěradlo a vymrštil se. Zákazníci zírali. A nejen zákazníci. I chodci, když jsem se vlekl ulicí k autu. Pobledlá postava s zpola vyholenou palicí a zkrvavenou tváří.

„Proboha, co se ti to stalo?“ vykřikla žena, když jsem se doma vpotácel do dveří.

„Ten dick* mě takhle zřídil!“ odvětil jsem a vrhl se k zrcadlu, abych se ujistil, že jsem snad to své ucho po cestě neztratil.

(*Poznámka pro neangličtináře: dick s malým d je poměrně vulgární výraz pro mužský pohlavní orgán.)

Autor: Jakub Dajč | úterý 8.1.2019 6:05 | karma článku: 12.02 | přečteno: 259x

Další články blogera

Jakub Dajč

Ježíš

Vánoce jsou krásné svátky. Nikdo by o nich ale neměl být sám. Ani ten Ježíš. (Příběh ze současné Ameriky).

27.12.2018 v 5:53 | Karma článku: 10.32 | Přečteno: 168 | Diskuse

Jakub Dajč

Když jde blizard s vichřicí...

Nejedu sám vánicí, jak zpívá Jiří Grossmann, ale v narvaném autobuse. A cesta je to kupodivu zábavná a obohacující. Dozvím se mnohé o kávě s exkrementy a o menopauze. (Příběh ze současné Ameriky.)

21.12.2018 v 6:01 | Karma článku: 15.02 | Přečteno: 336 | Diskuse

Jakub Dajč

Gender a diskriminace

Člověk dnes musí být skutečně opatrný, aby se něčeho strašlivého nedopatřením nedopustil. (Příběh ze současné Ameriky)

31.10.2018 v 5:07 | Karma článku: 35.99 | Přečteno: 1404 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Pavel Hewlit

Podívejte se do očí - poezie (fakt, nekecám)

Áááááách. Co jen víc napsat? Ááááááááách. Musím vyplnit perex. Kecy jsou tady ale laciný. Ááááááááááááách.

23.1.2019 v 13:57 | Karma článku: 7.37 | Přečteno: 107 | Diskuse

David Snítilý

Hokejový táta 2 - na počátku bylo YouTube.

Nebýt Majkyho tak ani nevím, že jeden z nejlepších gólmanů hokejové historie je jistý Míša Kaštánek.

22.1.2019 v 8:04 | Karma článku: 8.81 | Přečteno: 192 | Diskuse

Pavla Hermannová

Z deníku učitelky základní školy 4

Výlety a jiné školní akce v terénu bývají jedinečnou adrenalinovou bombou. Často se vám i roztočí hlava a někdy se zastaví až po příjezdu. Odjíždíme...

21.1.2019 v 21:10 | Karma článku: 33.05 | Přečteno: 1679 | Diskuse

Tereza Špetlíková

Robert Bryndza: Do posledního dechu (recenze)

Profesní i osobní život Eriky Fosterové pokračují a v tomto díle (v pořadí již čtvrtém) v obou dochází k dramatickým změnám, které jsme ale všichni tak trochu čekali.

21.1.2019 v 19:06 | Karma článku: 5.49 | Přečteno: 203 | Diskuse

Šárka Medková

Malý autista, jeho rituály i nepředvídatelnost

Jo, už jsme si celkem zvykli. Už nám nepřijde divné, že v jedenáct večer skáče po sedačce a posteli a nemůže přestat. Sedačku měníme ob dva roky, déle nevydrží.

21.1.2019 v 17:22 | Karma článku: 30.29 | Přečteno: 2040 | Diskuse
Počet článků 32 Celková karma 12.35 Průměrná čtenost 686

Zápisky z předměstí

aneb

Amerika

 

Příběh ze současné Ameriky. A občas také texty inspirované původním akustickým blues, básně a povídky.

Najdete na iDNES.cz