Diskriminace aneb další den v Ústavu pro studium dopravy

Proti nařčení z nedostatku týmového ducha je nutno se důrazně ohradit. (Příběh ze současné Ameriky.)

Šéfová zavírá dveře kanceláře a nabízí mi židli. Usedám. Kdopak si na mě asi stěžoval?

Neví, jak začít. Sedí proti mně, na sobě letní šaty. Bujný výstřih a svetr, jenž se nezapíná; oteklé tváře a kruhy pod očima. Nedívají se na mě, ale z okna. Od okna zbloudí ke dveřím a od dveří ke stolu. Leží na něm halda papírů. Další papíry vytékají z krabic vyrovnaných u stěny. Projekt bezpapírová kancelář se zjevně příliš nedaří.

Šéfová pozvedne zrak a zase jej sklopí. Takřka s ní soucítím. Jaké to asi je, když přijde večer domů? Svobodná matka, jež se zcela obětovala pro dítě. Takových let pro ně žila. Pro co žije dnes? Uvařit snídani, vypravit dceru do školy, spěchat do práce a z práce do družiny, z družiny na gymnastiku a večer úkoly, uvařit, vyprat, sklidit nádobí, v noci dodělat, co v práci přes den nestihla, a ráno vše začíná znova. Alespoň není čas přemýšlet. Ale dnes? O čem přemýšlí, když sedí v prázdném domě před televizí? Lituje? A co Arlene? Také lituje? Toho, co bylo a toho, co mohlo být? Drobná plavovláska, dva roky zcela sama v malém městě kdesi uprostřed Evropy. Co hledala v té drobné nevýznamné zemi, odkud kdysi přišli její předci? A co našla? Mě.

„Victor,“ šéfová pronese a veškerá má sympatie rázem povadne. Opravdu ho nemám rád.

Prý s ním odmítám spolupracovat.

Mlčím. Nevím, co slušného bych řekl. Slova, jež se mi honí v hlavě, slušná rozhodně nejsou.

Šéfová vzdychne, načež opět promluví. „Pochop, že jsme tým.“

A je to tu zase. Tým a provaz.

„Musíme táhnout všichni stejným směrem a ne každý jinam.“

Přitakávám. Rozumím. Mám přece týmového ducha. O tom snad nemůže nikdo pochybovat.

„O tom samozřejmě nikdo nepochybuje,“ spěšně mě ujišťuje šéfová.

Povzbuzen, přecházím do protiútoku.

„Co když,“ nadhodím, „má se mnou Victor problém kvůli mému původu?“

Ticho. Zcela jsem ji uzemnil.

Šéfová není schopná slova. Nedokáži se neusmívat. Totální vítězství. Snad mě bůh osvítil, že jsem si vzpomněl na diskriminaci.

Je nad slunce jasné, že šéfová ode mne nic podobného nečekala. Nejsem totiž typická minorita; vypadám jako ostatní kolegové. Avšak zákon nehovoří o diskriminaci pouze v souvislosti s rasou a barvou, ale také se výslovně zmiňuje o vyznání, náboženství, pohlaví, manželském stavu, sexuální orientaci, invaliditě, věku a, ano, národním původu. „A každý ví, že svým národním původem se od ostatních zaměstnanců odlišuju,“ dodám takřka vesele.

Šéfová stále ještě nereaguje.

Mnu si ruce. Jsem se sebou velmi spokojen. Velkoryse proto navrhnu, že se snad jedná o nedorozumění.

Okamžitě se toho chopí. „Ano, jistě, nedorozumění,“ opakuje dychtivě, až s ní opět soucítím. „V tom případě snad není nutné do toho, alespoň nyní, zatahovat personální oddělení.“

Souhlasím.

Šéfová si oddychne. Dokonce se jí do tváří vrátí trochu barvy.

„S Victorem si samozřejmě promluvím, abychom se podobným nedorozuměním v budoucnu vyhnuli,“ dodá, aby nemohla být nařčena, že situaci zametla pod koberec.

Přikývnu a pomalu se začnu zvedat.

„Pokud je to vše... Rád bych dodělal ty tabulky.“

„To by bylo bezvadné.“

Odcházím radostně. Dokonce špásovně mrknu na Victora, zcela náhodně se ochomýtajícho na chodbě. Z jakéhosi důvodu mé mrknutí neopětuje.